Co tě přivedlo do CzechTrade?

Přivedl mě bývalý spolužák Marek Houda, který tu začínal dříve než já. Ozval se mi s tím, že se uvolnilo místo exportního konzultanta. V té době jsem pracoval dva roky v GE Money Bank. Z korporátu jsem si odnesl to pozitivní, tam jsem ale rychle pochopil, že to není prostředí pro mě – příliš doktrín, málo prostoru pro individualitu a vlastní kreativitu.

Nabídka přišla ve správný moment. Uspěl jsem ve výběrovém řízení a začal úplně novou kapitolu.

Tehdy se exportní konzultanti nestarali o firmy podle oborů, ale podle krajů. Dostal jsem Severní Moravu, kterou jsem do té doby znal jen z cesty na Slovensko. Dálnice do Ostravy ani do Polska ještě nebyla, takže služební cesty měly svou dávku dobrodružství. Pro naše mladší kolegy – ne, nebavíme se o 19. století.

Ten kraj jsem si postupně zamiloval a dodnes se tam pravidelně vracím.

Jak dlouho jsi v CzechTrade a jak vnímáš vývoj agentury?

Letos to bude 21 let. Nastoupil jsem v červnu 2005.

Za tu dobu vnímám obrovský posun směrem k profesionalizaci. Neznamená to, že jsme před lety byli nadšení amatéři. Spíš jsme tehdy stáli organizačně a procesy víc na straně státní instituce. Během let se ten poměr dramaticky proměnil. Dnes jsme mnohem blíž profesionální servisní organizaci s jasným důrazem na kvalitu služeb a klientský přístup.

Výrazně jsme posílili zahraniční síť, společně s klienty prošli pandemií i hospodářskými krizemi. Přesto se neztratilo to podstatné – týmovost. A právě ta je podle mě jedním z důvodů, proč agentura funguje dlouhodobě dobře.

Čím si tu týmovost vysvětluješ?

Možná to zní jednoduše, ale práci tu lidé dělají proto, že jim dává smysl. Je pestrá a smysluplná, vidíme konkrétní výsledky v podobě úspěšných českých firem. To je silná motivace.

Zároveň máme dobře nastavené interní procesy. Ty eliminují prostor pro dohady a nejasnosti, dávají agentuře směr a mantinely spolupráce, ale neberou prostor pro kreativitu při práci s klientem. Díky tomu nevznikají zbytečné kompetenční spory a můžeme se soustředit na to podstatné – podporu našich klientů.

Co děláš po práci?

Moje baterie se nejlépe dobíjejí krásnou hudbou. Ideálně od autorů, kteří jsou alespoň 250 let po smrti. Jinými slovy, Mozartem pro mě začíná pop. Mými parťáky do nepohody jsou tedy autoři jako Händel, Rameau, Zelenka, Vivaldi.

Mé srdce patří barokní hudbě, opeře, koncertům, komorním dílům, duchovní hudbě. Barokní opera se v Čechách bohužel moc často nehraje, a tak za ní musíme často jezdit za hranice, do Německa nebo do Vídně, ale těším se moc i na Händelovu Agrippinu v Brně. Skvělým tipem jsou Znojemské slavnosti barokní hudby.

Vedle klasiky mám slabost pro swing. Ve Vídni jsem chodil na kurzy Lindy Hopu. Bavilo mě to hodně – i když možná víc, než jak to na parketu vypadalo. Tanec je neúprosný, synkopický rytmus zrádný a bez tréninku rychle zapomenete. Proto pokud chcete zazářit i na plese, tak to chce si zopakovat pár lekcí.

Velkou radostí i výzvou je moje desetiletá dcera, se kterou začala puberta cloumat na můj vkus nějak brzy. Na chalupě vydrží i tři dny ve stejném oblečení, ale bez nalepovacích nehtů se nehne ani na krok. Naštěstí zatím neodmítá výlety do přírody, i když je to občas za cenu velkých slz. Nakonec jsme ale spokojení oba, protože krása přírody dělá s člověkem divy a my přírodu milujeme.

Západní Čechy jsou moje druhá kotva. Oblast kolem Tachova, Teplé, Bečova nad Teplou nebo Kladské je nádherná. Máme tu 200 starou kamennou chalupu, kterou prarodiče koupili v 70. letech jako ruinu určenou ke zbourání. Před naší chalupou tu stála jiná, takže na stejném místě stojí chalupy už 800 let, samotná vesnice je stará 900 let.

Volný čas věnuji zvelebování našeho venkovského bydlení. Například podkroví pro děti jsem stavěl sám. Věnuji se tím pádem zedničině, truhlařině, malířině, sekání dříví, no prostě všemu, co patří k pořádnému českému chalupaření. A když mám hotovo a je hezké počasí, najdu si klidný kout na zahradě a čtu knížku. V Praze na to čas není.

Nejhezčí jsou společné rodinné Vánoce. Když nasněží, je to tu téměř pohádkové.